Skutečnost je skutečná.
Závislost je závisle nezávislá.
My víme, co je smrt, ale taky víme, co je život.
Jsou hříšní a přitom, tak fascinující.
Každej si myslí, že ho něco trápí.
Snaží se jí přesvědčit něčím, čemu já ani pevně nevěřím...
Řekl, že se musí zabít.
Páč je to...
Lidi jsou svině, když maj něčeho dostatek, už si toho neváží.
Dáš jim srdce a oni ti ho jednou vrátí úplně roztříštěný na kusy, jako by nic.
Některý lidi, co máme okolo sebe, bereme jako samozřejmost.
Jsou tu pomalu vždycky, když něco potřebujeme...
O některejch věcech je dobrý radši dlouho nepřemejšlet.
...co chtěla pochopit a teď už chápe až moc.
Proč je na světě tolik lidí?
Aby si lezly na nervy a všude na sebe narážely.
Člověk je tady sám za sebe.
Musí umět bojovat.
Přijmout prohru.
Hlavně se musí umět rozhodnout.
Nikdo nemá právo mu rozkazovat.
Bylo to přesně to, co jsem čekala.
Ale i přesto jsem (ne)věděla, co si o tom mám myslet.
Nabil mě svou energií, kterou sám ztratil.
Člověk se jen naučí říkat slova, který ostatní chtěj slyšet....
Někde tam byla pravda.
Nebyla vidět.
Nebyla slyšet.
Nemám právo soudit....
Jsi nic, protože nemáš sílu bejt někdo.
Nenávidím vás, jak jen nejvíc to jde.
Nebudu jíst něco, co muselo umřít, abych já mohla žít.
Prakticky nemůžu nic.
Budoucnost to nemá, ikdyž bych jí chtěla mít.
Jsem nemocná a mou nemocí je nic.
Chápeš, nechápeš, páč seš mrtvej.
Asi sis to neuvědomil.
Jseš si jistej, že žijem?
Mám pocit, že jsem ještě naživu, ale jak to poznám?!
Je to tak opravdový a přitom nepravděpodobný.
Neslyšitelný zvuk a nepatrné světlo.
Na některý věci odpovědi neexistujou.
Zapomínáme žít.
Nikdy nezapomeň.
Zastavte svět.